Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)

Je tady večírek, který změní život všech lidí kolem.
Všude je smrt, nenávist a konec.
Jde s tím ještě něco udělat?

Pravda?

Ten den se pomalu, ale jistě blížil. Neúprosně nadcházel duben, 20 je za dveřmi.
Nikdo z nás netušil, anebo nechtěl, jak se na nás podepíše to, co se má stát.
Měla se konat oslava. Ano, TA oslava.
17. narozenin Selene a oslava 5. výročí muže, s iniciály T.M.R.
Jde doopravdy o toho člověka, kterého jsme se Siriusem měli na mysli?
Nechtěla jsem na to myslet.
Stane se tam to, co jsem očekávala? Anebo za tím stojí něco jiného?
Něco daleko horšího?
Kdybych v té chvíli věděla!
Nedostali by mě tam ani párem volů.
Ale nevěděla jsem nic a nikdo by mě neodradil od mého rozhodnutí.
Jak jsem byla hloupá a naivní.

„Isabel? Kdo je všechno na tu oslavu pozvaný?“ Zeptala se mě Beth, která pozvání odmítla. Vzhledem k okolnostem.
Nikdo, až na Siriuse a mě nevěděl, jaký je toho pravý důvod.
„Nevím, ale zeptám se Sonyho.“ Podívala jsem se na ni omluvně.
 
Tou dobou se v chlapecké ložnici odehrávala hádka.
Nehádali se však kluci, ale Severus s Lily.
Slyšeli jsme je všichni, kdo byli v tu chvíli ve společence. Nedivila bych se, kdyby byli slyšet po celém hradě.
„Zbláznila jsi se?! TY, tam prostě nepůjdeš. Rozumíš! Nevíě, co se,…“
„A ty si jako myslíš, že to víš? Já tam půjdu, jsem pozvaná.“ Křičela Lily.
V jejím hlase byla slyšet lítost a slzy.
„Nesmíš tam jít, udělali si z tebe dobrý den. Nehodí…“
Chvíli nebylo nic slyšet, byli moc potichu. (Ticho před bouří) Během pěti minut to však propuklo nanovo.
„Severusi, já tam chci jít. Moc,…“
„Ne! To je moje poslední slovo. Nikam nepůjdeš. Já ti to nedovolím!“
PLESK!
Ozvala se rána.
Někdo někoho uhodil.
Práskli dveře, bylo slyšet kroky. Někdo běžel ze schodů.
Kolem proběhla Lily. Nikoho si nevšímala. Plakala.
„Beth. Běž za ní. At neudělá nějakou hloupost. Já si to půjdu vyřešit se Snapem.“
Konstruovala jsem Beth a jako bohyně pomsty jsem vyběhla schody do klučičího pokoje za Sevem.
„Ty jsi se snad zbláznil,…“ Vyhrkla jsem, ale ihned jsem zmlkla, když jsem uviděla tu spoušť.
Všude kolem se váleli věci. Severus seděl na zemi a držel se za tvář.
A já si myslela.
To by nikdy neudělal. Nikdy by ji neuhodil.
Měla jsem si to uvědomit hned.
„Co se stalo? Posadila jsem se vedle něho. „Víš, že mě můžeš všechno říct.“
Díval se do země. Na mě se ani nepodíval.
„Díky. Moc si toho vážím, ale… Nic se nestalo, jen taková malá výměna názorů.“
Rozhlédla jsem se kolem sebe. „Cože? Že se nic nestalo?
A co tohle.“ Ukázala jsem prstem kolem sebe. „A ta hádka.
Byla slyšet po celém hradě-“ Zase jsem sklapla, když jsem uviděla jeho pohled.
„Víš. Já! Chtěl jsem,…
Nechci, aby se Lily něco stalo. Na té oslavě mi něco nesedí.“ Bezradně se rozhlédl.
„Můj otec. On, něco o tom ví, slyšel jsem ho o tom mluvit.“
Ztlumil hlas.
„On není nadšený z toho, kdo jsem a jak se chovám. A to, že si chci vzít Lily, on o tom neví, zabil by mě.“
Přikývla jsem, nevěděla jsem co mám říct. Nemusela jsem. Vyřešil to za mě.
„Prosím. Nic neříkej. Chystá něco! Vím to. On něco chystá.“
 
Jakmile to dořekl v té chvíli by se ve mně krve nedořezali. Zbledla jsem, ovládla mě třesavka. A pak zase horko.
Proboha.
Takže to brzy příjde. Nebude to trvat dlouho. Ten den tu bude už za týden.
Musela jsem se posadit. Udělalo se mi zle.
"Isabel, co je? Stalo se něco?" Zeptal se mě Severus zúčastněně.  Podívala jsem se jeho směrem, vůbec jsem nevnímala.
Zatřásl se mnou.
Hej, Isabel. Vzpamatuj se!“
Za ten okamžik, který nemohl trvat víc než minutu, se mi před očima promítl celý můj život. I to, co má následovat.
Uslyšela jsem jen : „Vzpamatuj se!“
Bylo mi, jako kdybych se právě probudila ze snu.
Nechápavě jsem se podívala Severusovi do očí. „Co se stalo?“
„Totálně jsi vytuhla.“
Zkoumavě si mě prohlížel, ale na nic se neptal.
„Seve, měl by jsi si s Lily promluvit. V klidu, promluvit. Všechno ji vysvětli, řekni ji co víš a na co myslíš.“ Na chvíli jsem zmlkla, čekala jsem nějakou reakci, nic se však nestalo. Tak jsem pokračovala. „Neboj, ona to pochopí. Určitě ji něco takového napadlo, ale nechtěla si to připustit. Je tvrdohlavá.“
Přikývl. „Jsi moc hodná, nevím jak bych se ti odvděčil,…“
„To je v pořádku, přátelé si přeci pomáhají. Hlavně se postarej o Lily, at je v pořádku.“
Díval se na mě. Připadalo mi, jako by se mi chtěl dostat do hlavy.
Překvapeně jsem zamrkala.
A jeho „útok“ mu vrátila.
Oči se mu rozšířily překvapením, nejspíš to nečekal.
Můj „útok“ byl úspěšnější než ten jeho. Uviděla jsem vzpomínky, nebylo to nic hezkého. Znovu jsem se posadila.
„Seve, jestli budeš něco potřebovat …“
„To je v pohodě, nikdo o tom neví, ani Lily.“
„Omlouvám se,…“
„Ne, já bych se ti měl omluvit. Začal jsem s tím já, pouze jsi mi to vrátila. Jsi lepší než já.“
„No, možná v něčem, ale v lektvarech jsi nejlepší TY. A obrana ti jde také, víc než skvěle.“ To skákání do řeči, mě už přestávalo bavit. „Běž za ní.“
Ukázala jsem na dveře.
Zvedl se, podal mi ruku a stiskl ji, beze slova odešel.
Posadila jsem se pohodlněji na posteli, do tureckého sedu a záda si podepřela polštáři. Založila jsem ruce, skoro jako při motlitbě, a dala se do přemýšlení.
 
Co to má všechno znamenat? Má Severus pravdu? Chystá se něco?
Tyhle a jiné otázky mi vířily hlavou, když jsem přemýšlela.
Takhle zamyšlenou mě tam našel Sirius. Vrátil se z návštěvy u Jamese, který byl na ošetřovně.
Posadil se vedle mě, dotkl se mého ramene. Nechtěl mě vylekat, ale právě to, se stalo.
Vyjekla jsem a chytila se za srdce. „Sakra, víš jak jsi mě vylekal!“
„Sorry. Nevěděl jsem, že tolik straším.“
Usmála jsem se, nemohla jsem se na něj zlobit.
„Ne, ty ne. Byla jsem zamyšlená. Nečekala jsem, že sem někdo přijde.“
„Aha. Ale, víš, že jsi v klučičím pokoji.“ Zeptal se mě potutelně. Přitom se usmíval.
„Cože? No teda. Já myslela, že ve chlívku. Vypadá to tady jako po bitvě.“
„To vidím.“ Rozhlédl se šokovaně kolem. „Kdo to, udělal?“
Než jsem mohla jakkoli reagovat, vtrhla dovnitř, jako velká voda, Beth.
„Už je to v pohodě, co se tady stalo?“
„Ale nic, nech to plavat. Došlo k nedorozumění mezi Sevem a Lily, ohledně toho večírku na Malfoy Manor.“
Beth přikývla, podívala se na mě a pak na Siriuse a odešla. No, spíš, utekla.
„Co s ní je?“ Otočila jsem se na Siriuse.
Podíval se mi do očí. „Ty, to nevíš? Já ti to říct nemůžu, je to její tajemství. Až bude chtít, tak ti to řekne. Já si myslel, že ti to už došlo.“
A s tím mě tam nechal o samotě. Abych mohla přemýšlet nad obsahem jeho slov.
 
Oni spolu něco mají?

Blížil se den oslavy Seleniných narozenin.
Po společném domlouvání, jsme Lily, rozmluvily její nápad s návštěvou. Sev nebyl jediný, kdo měl pochybnosti. Remus s Jamesem mi poradili, že se přeci někdo musí postarat o Siriuse, aby se nespustil s nějakou…                                                                                                                                                                       
To mě nakonec donutilo, abych podlehla. A v poklidu se mohlo stát to, v co jsem byla předurčena. Mít něco s …
Nechtěla jsem? Ale přece jsem to udělala. Anebo jsem chtěla, ale připustit si to, bylo nad moje síly?
Spolu s Jacksonem jsem se přemístila před Malfoy Manor. Měli jsme v plánu podívat se na Juliho. Něco však moje plány překazilo. Nebo spíš někdo:(
Před vstupem stál Lucius a vypadal hrozně. Byl strhaný, špinavý a …. Zdálo se mi to? Anebo byl naštvaný? Zastavila jsem se, podívala jsem se mu do očí. Natáhl ruku a zachytil mě.
Zaskřehotal:  ,,Izi. Chtěl bych s tebou mluvit, prosím.“
„Ne, to nejde. Pán …“ Ozval se Jackson.
Lucius ho však přerušil. „Ty mlč. Je to můj dům.“ Nenávistně dodal, „ty špinavej zmetku!“
Nevěřícně jsem zírala z jednoho na druhého. Nemohla jsem uvěřit. Co se s nimi stalo? Proč? Tušila jsem, co je toho příčinou, ale stále jsem nechápala, proč!
Nechají se ovládat někým, koho neznají. Vědí, jestli jim za to stojí? Jen je zneužívá ve svůj prospěch. Oni to vědí, ale nechají se ovládat. Co jím to přinese? Jen nenávist sami k sobě. „Jistě. Necháš nás o samotě!“ Přikázala jsem Sonymu autorativně. „Rozumíš!“ Nechtěla jsem trpět neposlušnost. Lucius se pousmál, chytil mě za ruku a zatáhl mě do volného pokoje.
„Co je? Stalo se něco?“
Stále vypadal naštvaně, jako kdyby ho něco trápilo. Udělal něco?
„Já. Chci se ti omluvit. Zato, že jsem….“
Nenechala jsem ho domluvit. Nemáš se za co omlouvat. Nic jsi neudělal, a já ti nemám co odpouštět. Omluvit by ses měl někomu jinému, ale….“
Nedořekla jsem, nechala jsem ho, aby si to domyslel a pochopil, co jsem tím myslela.
„To je to. Právě, že já nic, neudělal. Nezabránil jsem tomu, co se stalo a kvůli mně o tobě ví on! Ví, že mi na tobě záleží a …“
Položila jsem mu prst na rty a zašeptala. „Mlč, prosím.“ Zase mě to ovládlo, a já se k němu přitiskla. Políbila jsem ho na tvář, odstoupila.
Zašeptala jsem. “Děkuji”, a odešla. Nebo spíš utekla z toho pokoje.
 
Dostala jsem se do velké síně, kde stálo hodně lidí. Někteří seděli u stolu, ale jiní na něco čekali. Za mnou se ozval hluk, a dovnitř vstoupil muž. Vypadal úchvatně, stejně jako na hradě v tu noc. Bylo vidět, že to nečekali.
“Pane!” Ozval se skřehotavý zvuk, podobný hlasu.
Otočila jsem se tím směrem. Stála tam Bellatrix a vypadala, naštvaně. On ji však přehlídl jako holý lán a kráčel mým směrem. Vyděšeně jsem se rozhlédla, ale pak jsem našla ztracenou rovnováhu. Postavila jsem se zpříma a podívala se mu do očí.
To jsem neměla dělat.
Proč jsem to dělala, když vím, jak to na mne působí! No, jo. Já se nepoučím.
“Siriusi Blacku! Uklidni se.” Ozval se vlevo ode mě naštvaný hlas.
Otočila jsem se tím směrem. Seděl tam, spolu se svou rodinou, celou. Tvářil se jako kdyby… Ano, přesně tak.
Skřípal zubama a vraždil pohledem.
ON ke mně přistoupil. “Smím požádat o tanec?”
“Nehrají.” Odvětila jsem.               
Stačilo, aby pohnul prstem a hudba spustila. Tančili jsme sami, jen mi dva. Nikdo jiný, než já a ON. Ani jeden z nás nepromluvil. Cítila jsem na sobě tolik pohledů. Stačilo se rozhlédnout kolem.
Ucítila jsem, že se něco děje. Zastavila jsem se a podívala jsem se na něj. Nikdo nevycítil tu změnu, jak by mohli, když se vše zastavilo. I on stál a ani se nepohnul.
Jedním prstem jsem do něj strčila, zakymácel se, málem spadl. Přemítala jsem, mohla bych ho zabít. Nikdo by…
Než jsem, však mohla, něco udělat vše se zase spustilo. Stála jsem od něj 10 metrů. Nepodívala jsem se na něj a posadila jsem se vedle Sonyho. „Proč jsi něco neudělal?“ Zasyčela jsem mu do ucha.
Nechápavě mě pozoroval. „Co se stalo?“
„Tančila jsem s Voldemortem. Tobě to nevadí?!“
„Mělo by?“
Ta jeho „debilita“ mě už pomalu, ale jistě srala. „Ne. Asi ne.“ Prohlédla jsem si ho a dodala „Měl pravdu.“ Postavila jsem se a nechala jsem ho tam sedět. Musela jsem si pročistit hlavu, po tom všem. Přišla jsem na balkon, byl z něj nádherný výhled na zahradu. Měsíc byl v úplňku, hvězdy zářily na jasném nebi.
„Dnes je krásně, co říkáš.“ Ozval se za mnou známý hlas. „Chudák Remus.“
„Ano, chudáček.“Zašeptala jsem. 
Přistoupil ke mně a počal mi masírovat ramena, byla jsem ztuhlá a tohle mi moc pomohlo. Objal mě a otočil čelem k sobě.
„Isabel, proč se to všechno děje. Nemůžeme být šťastni? Pojď, utečeme a budeme spolu. Navždy spolu.“
Cítila jsem, že mi po tváři stéká slza. Jeho ruce ji však zastavily. Setřel ji a políbil mě na tvář.
Oběma rukama jsem si ho přitáhla k sobě a začala ho líbat.
Po dlouhých několika minutách jsem jej odstrčila.
„Vezmi, sebou všechny na kom ti záleží a zmizte, odejděte do našeho domu. Budete tam v bezpečí. Dnes se něco stane a já. Nechci, aby se někomu něco stalo. Informuj Brumbála.“
 „A co ty?“ Zašeptal.
„O mě se nestarej. Já to zvládnu, do tří hodin jsem zpět.“
Viděla jsem na něm, že nechce odejít. Musela ho donutit, aby poslechl. Musí se postarat o bezpečí přátel, kteří nic netuší.
„On nedovolí, aby mi ublížili. Vy jste v nebezpečí. Myslím Jamese, Lily, Severuse, Remuse, Kathy, Beth a samozřejmě i tebe. Ani, Selene zde, není v bezpečí.“
Doufala jsem, že tohle jej přesvědčí. Nakonec jsem dodala i bombu.
„Už někomu ublížili. Cítila jsem to, při tom tanci. On nechce, abych někoho měla. Chce mě jen pro sebe. Nesmíme dovolit, aby vyhrál.“
Neměl žádné argumenty, trochu jsem do něj strčila.
Přikývl, otočil se a zmizel. Odešel do společnosti, najít ostatní.
Stále jsem stála na terase, začala mi však být zima. Vrátila jsem se zpět. Zůstalo tam jen pár lidí.
„Isabel! Myslel jsem, že jsi zmizela.“ Ozval se, napravo ode mě, jeho chladný hlas.
Otočila jsem se opačným směrem. Ucítila jsem letmý pohyb, zvuky kroků a najednou bylo ticho. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem. Všichni zmizeli a já jsem tam zůstala s ním.
Jako kdyby se svět zastavil.
„Isabel“ ozvalo se mi u ucha.
Otřásla jsem se a podívala se jeho směrem. Podlomili se mi kolena a já spadla na zem. Dotkl se mě a já ihned vyskočila na nohy. /no jo, gymnastka /. Byla jsem nebezpečně blízko zdi. Nebylo, úniku to jsem věděla.
Utéct nemám kam, byl by to stejnak rozsudek smrti. Nebo také ne, musela bych ho přelstít. Co takhle, zdánlivě ustoupit?
Svěsila jsem hlavu a podívala se do země. Dotkl se mé brady a zvedl jí tak, abych se mu musela dívat do očí.
„Podívej se na mě.“ Dodal po mírném, zaváháním. Bylo vidět, že nikdy neprosí. Mělo by mě to snad těšit? „Isabel. Já, já – mam tě.“
Přestali ho ty řeči bavit, přitiskl si mě k sobě. Blíž a blíž a pak mě políbil. Já jeho polibek opětovala a to vášnivě. Líbala jsem ho tak, jako by měl být konec světa.
Ale, pak cvak. A mě to došlo. Ne! Já nechci.
Uslyšela jsem jen výkřik a pád těla na zemi. Po té bylo ticho.
Otevřela jsem oči a podívala se před sebe. ON ležel na zemi, na druhé straně místnosti. Nehýbal se. Měla bych se podívat, jestli žije, ne musím pryč.
Nedalo mi to, přišla jsem k němu, zamyslela jsem se, necítila jsem přítomnost nikoho dalšího. Sehnula se k němu, políbila ho, přímo na ústa. A odběhla do temnoty, ven. Pryč, daleko od něj.
Museli se dostat do bezpečí. Přemístila jsem se před dům Evansových. Bylo ticho, nikde se neskvělo znamení zla.
Oddechla jsem si a zaklepala na dveře. Ozval se vystrašený hlas. „Kdo je to?“ Byla to, Lily. „To jsem já, Isabel. Musíte zmizet, rychle.“
Otevřela a složila se mi k nohám.
„Co se stalo?“
Rozplakala se a nesrozumitelně něco huhňala. Nerozuměla jsem jí ani slovo. Byl z ní cítit, jen, strach. Pak se uklidnila. Pomohla jsem ji vstát, zajistila vchod a vešla do domu. Posadila se na pohovku a začala s vysvětlováním.
„Máma se sestrou, se neobjevily. Sev je šel hledat. Slyšeli jsme, že došlo k útoku na Removi a Jamesovi rodiče. Katty přišla o otce,…“
Znovu se rozplakala.
Objala jsem ji, utěšovala. Nikdy jsem na takové, věci, nebyla. A ujišťovat, že bude vše v pořádku, to byl nesmysl. Věděly jsme to obě.
„Lily, otevři.“ Ozval se Sevův hlas. „Naši patroni jsou labutě.“
Vstala jsem a otevřela. Vypadal strašně. Vedl sebou dívku, mohlo ji být, tak pět let. „Kdo to je?“
„Moje mladší sestra Lea. A co je…?“
Zavrtěl hlavou a ona opět spadla. Tentokrát omdlela. Pomocí hůlky, jsem ji od levitovala do postele, přikryla ji a vrátila se za Sevem.
„Měl bys jít za ní. Je stále, tento dům, pod Fideliovým zaklínadlem?“
Přikývl.
„To je dobře, ale až bude v pořádku. Půjdete k nám, tam budete ve větším bezpečí. Nevíš
 co se stalo s ostatními?“
„Postarám se, o Lily a Leu a pak ti vše řeknu.“
Posadila jsem se na zem a přemýšlela jsem, že vše dopadne dobře, ale aspoň relativně dobře.
Než se vrátil, uběhla drahocenná hodina času. Přišel a já zašeptala: „Jsi smrtijed?“
Měl sklopenou hlavu, nepodíval se mi do očí a já viděla, že mám pravdu.
„Jak jsi to poznala?“
„Nebyla jsem si jistá, ale jak jsi se to, jinak mohl dovědět? Musel jsi tam být.“
„Slíbil mi, že se jí nic nestane!“
„Ano. Ten slib se zakládal, jen na Lily a ne na její rodiče. Podle něj jsou to jen špinaví mudlové.“ Zakroutila jsem hlavou. „Ty jsi mu uvěřil?“
Nereagoval, ale zodpověděl moji první otázku.
„Zabili Potterovi rodiče, jeho mladší sestra přežila, potom Lilynu starší sestru a matku, Kathy přišla o matku a Remus o otce. Nevím proč, ale zabili i Selenina otce.“
Odmlčel se a já věděla, že mi něco tají. „Co ještě?“
Zbledl, podíval se do země. „Tvůj bratr utekl z Azkabanu. Napadl tvou sestru a matku.“
„Co jim udělal.“ Skočila jsem mu do řeči.
Nemohl najít slova, zakoktal se. „Marge má otřes mozku, ale …“ Odmlčel se a posadil se do křesla. „Zabil tvoji matku a pak i moji.“
„Kde se tam vzala tvoje…? Ach. Už vím, ona byla u Sv. Munga.“
Přikývl.
„To je mi líto.“
„Mě taky, ne tolik jak tomu zmetkovi. Poučil – použil, jsem na něj zakázanou kletbu.“
„Jakou.“ Zeptala jsem se, se zájmem.
Podíval se mi do očí. „Cruciatus, vrátilo se mu to.“
Zablýskalo se mi v očích a nadšeně jsem přitakala. „S čím kdo zachází….“
„……tím také schází,“ doplnil Severus.
Zvedla jsem se na nohy, podívala se na něj! Zatím se loučím. Nezapomeň.“
A odešla jsem pryč.
Vyšla jsem před dům a vyčarovala několikanásobného patrona – šakala. K Remusovi, Jamesovi a domů. Doufala jsem, že jsou u nás v bezpečí.
Vyčarovala jsem kolem domu, dodatečně ochranný štít a přemístila se před Malfoy Manor. Zajistila jsem si, svoji chameleoní podobu.
Kolem domu se začali objevovat zahalené postavy. Bylo jich, čím, dál, tím víc. Nakonec se zjevil ON sám. „Splnili jste úkol?“
Rozhlédl se kolem. Nebyl spokojený, to bylo jisté. „Tak, kde je! Kde je moje dcera!“  
18.04.2008 14:01:12
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one