Víte co je horší než být slepý? Mít v pořádku zrak a nevidět.
Helen Keller
Lidičky, nesnažte se mě - na-... iritovat. Mám pro vás Komentářovou povdku. Alespoň se trochu zapojíte.
Když nechcete psát komenty, ale i ti, kteří je píší.
Tak, cvak a jste tam.

Co jsi?

Člověk. (6128 | 17%)
E.T. (5931 | 16%)
Počkej. Podívám se. (6132 | 17%)
Neexistuji. (6000 | 17%)
Zvíře (5948 | 16%)

Co vy na to? Jaké povídka je nejlepší?

Vražedná láska (5727 | 13%)
Kde je pravda (5663 | 12%)
Anděl, jménem Wavielia (5646 | 12%)
Sliby, chyby (5705 | 13%)
Pravá tvář (5684 | 13%)
Smrt je jen začátek (5673 | 13%)
Poznání (5587 | 12%)
Nový život (5589 | 12%)
Vypadá, že se z toho stává něco jiného než jsem chtěla, ale třeba to bude docela dobrý. No, uvidíme.
Jako každý den jsem musela jít do obchodu, abych nakoupila pro své sourozence. Máma s tátou byli zase někde v trapu a já, jako nejstarší z dětí, je musela zastoupit.
 
Ach jo, já se vám zapomněla představit. No, ihned to napravím.
 
Pocházím z docela zámožné rodiny, která zbohatla na nějakém vynálezu. Přesně nevím, o co se jedná, ale otci to fakticky vyneslo krásný prachy.
Vzal si moji maminku, která není sice moc krásná. Zdědila jsem to po ní. No, ale hlavně měla a má prachy.
Otec je vynálezce a peníze k životu potřebuje. Není moc doma, stejně jako maminka. I když, nevím, co dělá ona!
Jak už jsem řekla, nikdo není doma. Matka nechtěla žádný sluhy, nechápu proč, ulehčili by nám práci. Tedy, mě.
Jinak mám tři sourozence. Jsou od sebe vzdáleni ob dva roky. Takže, nejmladší Nataše jsou dva roky, pak mám čtyřletou setru Aňu a šestiletého bratra Mikuláše.
Nechápu, jak naši přišli na moje jméno, když všichni moji sourozenci mají, dost jiná.
No tedy, já hlava dubová! Zapomněla jsem vám říct, že moji rodiče pocházejí z Ruska. V tehdejší době to byl, Sovětský svaz a je i teď. Nejzajímavější na tom je, že si nic z té doby nepamatuji.
Jsem nejstarší z dětí a je mi osmnáct let, dost velký věkový rozdíl. Nemyslíte?
Abych napravila svoji chybu, se jménem jsem se trochu sekla. Alexandra, je totiž jméno ruské až dost. Ještě, že mi nedali jméno Kateřina anebo, Anastázie. No a moje druhé jméno Elizabeth je dost Britské. Takže se ve světě neztratím. Jak s oblibou říká moje maminka.
Otec se jmenuje Joseph a matka Marie Elizabeta Fjodorovna, a když si vzala otce, změnila i svoje jméno. Nyní se jmenujeme Himmlerovi a to je zas spíše německé příjmení.
Je rok 1947 a myslím, že před několika lety byl konec nějaké války. Snad to dokonce byla i válka světová.
Jak už jsem řekla, z té doby si nepamatuji žádnou událost, která by se na mě podepsala.  Je to už čtyři roky, co žijeme v Americe.
Zase jsem odskočila od tématu. Nic, napravím to.
Měřím 185 centimetrů, jak už jsem řekla, nejsem krásná. Jsem vychrtlá a nepřirozeně vysoká. Fakt hnusná kombinace, ale alespoň jsem chytrá.
Mám blond vlasy a modré oči. Jednou mi táta řekl, že bych za války byla dost oblíbená. Nejspíš to myslel ze srandy, protože se pak šíleně rozesmál. V té chvíli jsem se ho dokonce i bála.
Jinak jsou všichni z rodiny úplně jiní. Matka má tmavé vlasy, které jsou prosvíceny šedinami. A otec má plešku, na slunci se mu krásně leskne.
Všichni až na otce jsou podsaditější postavy, i když se to na těch capartech ještě nepozná.
Jako jediná mám, jak už jsem řekla, modré oči. Opakuji to proto, aby každý pochopil, jak jsme rozdílní. Nevím, proč mě to napadlo zrovna teď a tady, ale je to tak.
Ostatní mají hnědé oči, otec je má spíše šedé.
 
„Co si budete přát? Slečno Himmlerová?“
„Ach. Jistě, promiňte.“
Vzpamatovala jsem se a vytáhla z obrovské tašky seznam, který jsem předevčírem sepsala.
„Copak bude maminka vařit?“
Zmateně jsem se podívala na prodavačku a lehce zrudla. „Ne-ne-nevím.“
Ona jen přikývla. Cítila jsem na sobě její pohled, ale už jsem jí nevěnovala pozornost. Když mi vše vyskládala na pult, přikývla jsem a odpočítala peníze.
„Děkuji.“ Zašeptala jsem a vyběhla ven.
Zaslechla jsem jen několik slov, které mě dost rozrušily. „Něco se mi na tom nelíbí. Chudák holka, kdo ví, co se to tam děje.“
Než jsem se vrátila domů, na skok jsem se zastavila za svojí kamarádkou.
Je z Polska, její rodina, skoro celá, zemřela ve válce. Přežila pouze její sestra s matkou, její otec a bratr zahynuli.
Hodně často hovoří o hrůzách války, já mohu jen zúčastněně přikyvovat a mlčet. Protože kdybych něco řekla, akorát bych se znemožnila.
Když jsem u toho představování a přibližování postav tohoto příběhu, popíši vám i Ninu.
Je to drobná brunetka, mající velký talent na jazyky. Žije ve státech teprve druhým rokem, protože odjely až po skončení války, ale umí perfektně anglicky. Její přízvuk je roztomilý. Má oválný obličej a drobný nos – stříšku, plné rty a hnědé oči. Nejsou však úplně čistě hnědé, mají takovou zvláštní barvu,…
 
„Alex? Co tady děláš? Já myslela, že jste někam odjeli.“
Udiveně jsem zírala na Ninu, neschopna slova. Co tím sakra myslí?
„No. Všichni jsou pryč, není to ani deset minut co odjeli. Přijala pro ně limuzína a všichni odjeli. To je zvláštní.“ Zavrtěla hlavou a pozvala mě dál.
 
Měli nádherný dům, teda mají. Vypadal spíš jako vila, než obyčejný rodinný domek. Něco jako v řeckém stylu.
Sloupy a klenuté stropy, veliká vstupní síň a vzadu obrovský bazén.
Kde na to vzaly, pro mě bylo, do nedávna, hádankou. Možná, kdybych už v té době věděla, co vím teď, nikdy bych se tomu nedivila.
Žila pouze s matkou a starší sestrou, jak bylo dříve řečeno. Všichni v okolí jim tento blahobyt záviděli. Já však neměla co, byly jsme si nesmírně blízké, peněz jsem měla dost. I když, něco co bych jí mohla závidět, se našlo. Nemusela vůbec nic dělat.
 
 „Nino, to normálně odjeli a vůbec na mě nepočkali?“
Zastavila se a podívala se mi do očí. Její pohled byl plný bolesti a dokonce, nenávisti. Po tváři jí skanula slza, za ní druhá a další. Odvrátila se ode mě a posadila se na pohovku.
„Já, nevím to přesně, ale,… Měla by ses posadit.“
Zavrtěla jsem hlavou a sledovala její činnost. Nervózně si žmoulala lem šatů a vyhýbala se mému pohledu. Do očí se mi vloudila jedna jediná slza, kterou jsem mrknutím zahnala. Neměla jsem důvod plakat, zatím ne.
„Víš něco o tom, co se stalo?“
Zavrtěla se a zabodla svůj pohled do dálky. Dívala se z okna, které bylo za mnou, ale mě, jako kdyby nevnímala.
„Odvezla je F. B. I.“
To bylo vše, co mi řekla. Pak se zvedla a vyběhla po schodech do svého pokoje. Ticho trvalo snad jen pár sekund, pro mě to však byla věčnost.
Tentokrát jsem se posadila a položila hlavu do dlaní.
Nevyrušily mě ani kroky, které se ozývaly z horních pater. Možná by mě ani nevyrušil hlas paní domu, kdyby se mnou nezatřásla a nezařvala mi přímo do obličeje. Jako kdybych za to mohla. „Co tady ještě děláš! Táhni, vrať se tam, kam patříš. Do pekla!“
Postavila jsem se na roztřesených nohách a zírala na její, vždy tak mírumilovný obličej. Teď z něj šlehaly blesky a byl plný nenávisti.
Pochopila jsem, co bylo jiné v očích její dcery, bylo to zklamání. V očích matky, však bylo vítězství a radost z mé prohry a nepochopení.
„Ale, já nechápu,…“
Rozesmála se, strašně se rozesmála, byl to ďábelský smích plný zášti. Dostala jsem obrovský strach a pomalu ustupovala stále šeptající, „… já nechápu, doopravdy.
Surově mě uchopila za rameno a násilím mě vyhodila z jejich domu na ulici. Několik minut jsem zírala, neschopná udělat jeden jediný krok. Vše jsem nechala v domě.
Otevřelo se okno v druhém patře a pár centimetrů ode mě dopadla na zem taška s nákupem. Vše se rozbilo.
Můj pohled však vyhledal svůj cíl, dívala jsem se do okna, ve kterém seděla Nina. Tolik krásných chvil jsem v tom domě strávila a teď je to pryč.
Po tváři mě zastudil pramínek slz, které si našli cestu z mých očí. Pravou rukou jsem je setřela, naposledy pohlédla do její tváře a otočila se k našemu domu.
Na špinavé zemi jsem zanechala svůj dosavadní život.
 
„Alex, počkej.“
Ozval se za mnou její hlas. Neměla jsem sílu se otočit.
„Prosím. Já chtěla bych s tebou mluvit, vysvětlit ti to. Já to nechápu. Nesmím s tebou mluvit, ale já chci. Nemohu tě nechat takhle odejít. To nejde a ona to po mě nemůže chtít.“
Zpomalila jsem. Cítila jsem, že je v mé blízkosti. Dotkla se mé paže a otočila si mě čelem k sobě. Bylo to silnější než já, musela jsem ji obejmout.
„Nino.“
„Našla jsem tohle, měla by ses na to podívat. A pak, raději uteč, oni se pro tebe vrátí. To už nebude cesty zpět.“
Naposledy se mi podívala do očí a podala mi ruku. Byla chladná. „Hodně štěstí.“
Slova se mi zasekla v hrdle a já jen přikývla. Otočila se, její ruka vyklouzla z mé a během chvilky jsem zase stála sama. Přišlo mi to jako sen, ale sen to nebyl.
„Tobě taky,“ zašeptala jsem. Nemohla slyšet ani slovo.
Cesta domů mi přišla dlouhá jako celý den. V ruce jsem držela nějakou věc, moji pozornost však poutalo něco jiného. Kolem našeho domu byla páska, taková jakou vídám v pravých amerických filmech. Dveře byly zajištěny, zapečetěny stejně jako okna.
Jednu pásku jsem přetrhla, otevřela dveře. Automaticky jsem za sebou zavřela a vešla do obývacího pokoje. Všude byl nepořádek, věci byly vyházeny na zemi. Svezla jsem se na zem, vedle toho nepořádku a otevřela složku od své, bývalé, kamarádky.
Vevnitř byl složený papírek, na kterém stálo: Promiň, že jsem ti to neřekla dřív.
Po tváři mi stekla slza a já se dala do čtení.
 
Celá složka se skládala z různých výstřižků a vět, které dopsala matky Niny. Na úplném konci bylo dopsáno: Musí zaplatit.
Prohlížela jsem si ji od začátku do konce, až jsem narazila na fotografii. Byla na ní zachycená rodina, vypadala šťastně. Vytáhla jsem ji a přiblížila si ji blíž k očím.
Byl na ní můj otec a matka, která měla v náruči malé dítě a druhé v břiše. Napravo od otce stál asi patnáctiletý chlapec a vlevo starší muž. Ale ať jsem se dívala, jak mohla, nikde jsem nenašla sebe.
„To není možné.“
Otočila jsem na druhou stranu a tam ve tříčlenné rodině. Byla jsem to já, ale jak je to možné? Všichni byli pohublí a měli na sobě staré a roztrhané oblečení.
Na zadní straně fotografie bylo napsáno: Eliminace neárijské rodiny, možná převýchova dcery
 
Jako kdyby se mi v hlavě spustil nějaký skrytý vypínač a mě se začal v hlavě odvíjet den, který mi změnil celý můj život.
Ten den začal před deseti lety v roce 1937.

25.08.2008 16:42:03
wllkam
Každé ráno, když vstanu, prohlédnu si seznam 50 nejbohatších lidí na světě.
Když na něm nejsem, jdu do práce.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one